Proč o tom vůbec uvažovat? Každý z nás přirozeně touží po tom, aby byl milován, aby vedle sebe měl někoho, na koho je možné se spolehnout a opřít se o něj. Je ale jasné, že k takovému člověku nemůže patřit kdokoli. Někdy si už myslíme, že je to ten pravý(pravá), ale časem zjistíme, že jsme se zmýlili, přestože jsme k tomuto člověku chovali vřelé city. Čím to tedy je? Proč některé vztahy rychle vyšumí, kdežto jiné vydrží? Odpověď by mohla být v tom, když si uvědomíme jaký je rozdíl mezi zamilovaností a láskou.
Zamilovanost a láska jsou si podobné v tom, že s oběma jsou spojeny silné city. Často se nám tedy může stát, že jakmile k někomu pocítíme silný cit, považujeme to za lásku. Při zamilovanosti mají ale naše city jiný základ, něž při lásce. Jak to?
ZAMILOVANOST vzniká naprosto spontánně, bezdůvodně, je slepá k chybám toho druhého a příliš se zaměřuje hlavně na jeho vzhled. Člověk si nasazuje známé růžové brýle a vidí na svém vyvoleném jen to, co chce. Zamilovanost je také pomíjivá. Tak rychle, jak vznikne, také zaniká. Naproti tomu LÁSKA je založena na tom, co o druhém známe. Jsme schopni přijmout druhého s jeho kladnými i zápornými vlastnostmi, zkrátka, brát ho takového, jaký je. Tato láska není naivní ani slepá. Obstojí ve zkoušce časem. Také nestaví na tom, jak někdo vypadá. Na rozdíl od romantického poblouznění, pravá láska časem sílí, je trvalá a může se neustále prohlubovat. Opravdově milovat tedy můžeme pouze toho, koho dobře známe.
V dnešní uspěchané době možná už nejsme zvyklí jít do hloubky. To se odráží i v našich vztazích. Při hledání partnera se rozhodujeme rychle nebo také pod tlakem okolí, rodiny a přátel. Ti to snad s námi myslí dobře, ale většinou nám podsouvají svůj pohled na věci a ten nemusí být totožný s naší představou.
Poznat, zda je někdo pro nás vhodným protějškem, však vyžaduje čas. Není to ale zbytečná investice, když věnujeme prostor tomu, abychom poznali, zda by se k nám konkrétní člověk hodil. Pokud to uděláme, můžeme najít partnera na celý život.
